Může být OZP problém? Jedná-li se uplatnění se ve společnosti tak být občanem zdravotně postiženým může být docela malér.
Chytráku napověz, hlupáka kopni: Ono se to řekne“Bere si dávky, užívá si tepla a ještě mu posluhují. Ten se má nic nedělat, koukat z okna a sbírat drby.“
Je to tak?
Je to jako v běžné populaci. Jsou vykukové, kteří vytěží i ze zapíchnuté třísky a jsou tací, kteří svůj handicap nemají vidět a krutě touží být normálními. Mají své sny a chtěli by nalézt uplatnění.
Co o tom ví společnost?
Společnost se za pochodu učí soužití. Mnozí už ke zdravotně postiženým našli i cestu.Zakládají se sdružení, nezisková uskupení a otvírají dveře společnosti jako takové pro přístup těch, kterým nadělil osud navíc něco, co není vítáno.
Také vládní postoj přes všechny chyby minulé doby jde pomalými krůčky vpřed a podává ruku k prospěšnému rozvoji také handicapovaným. Státní podpora pro Náhradní plnění a Chráněná pracoviště jsou tím lepším krokem vpřed.
Jenomže - ještě pořád převládá to Jenomže; pracovišť je stále jakoby nedostatek a mnohý zdravotně postižený přes prodělané rekvalifikační kurzy hledá dlouhodobě práci. Dávky, které jsou přiznané mnohého neuspokojí ani duševně. Pocit marnosti je deprimujícím stavem, kterému podléhá i zdravotně nepostižený člověk propuštěný z práce.
Leckdy podřadný druh práce bývá vítán právě pro naplnění duševní rovnováhy: „ Ano, i já něco umím, podívejte!“
Mám ráda chráněné kavárny, zákoutí s příjemnou atmosférou obsluhy lidí postižených, ale naplněných radostí, že mne obsluhují. Mám ráda chráněné dílny, kde je ke zhlédnutí plno dárkových předmětů, které zahřejí už od pohledu na ně, tvořené s láskou pro druhé.
Je řada pracovišť, kde si ani neuvědomujeme, že nám věci vytvořili ZP pracovníci v rámci náhradního plnění. Řadu z nich přijímáme s naprostou samozřejmostí. Takový úklid nemocnice,....
Nemá cenu zatínat pěst a hudrovat, že je nám ublíženo. Že jsme ZP a společnost nás považuje za odpad. Nenechme se ponižovat od hrsti hlupáků.
Jsme užiteční a s dobou, kdy nás bude stále víc zaměstnáno přesvědčíme samu společnost, že ANO, je dobře, že nás nenechala v koutě I člověk s handicapem totiž umí krásné věci. Třeba jen se usmát kde se všichni mračí.
Autor: Jiřina Musilová